Mnoho osob začne se sebepoškozováním již v pubertě nebo adolescenci, ale potíže zpravidla vrcholí kolem dvacátého roku. Příčiny, které je vedou k sebepoškozování, bývají různé. Jednou z nejčastějších je nějaké duševní napětí - úzkost, vztek, psychická bolest či sebenenávist. Nebo naopak pocity prázdnoty a naprosté otupělosti, kdy je bolest jedinou možností něco cítit. Pro některé je to zase forma trestu za skutečné nebo domnělé osobní selhání. Pro jiné lidi může být sebepoškozování způsobem, kterým se na sebe snaží upozornit. Ať už je důvod pro sebepoškozování jakýkoliv, společným prvkem zde bývá potřeba kontroly. To, jestli si člověk ublíží, je totiž jedna z mála věcí v životě, která stoprocentně závisí jen na něm samotném. Jde tedy mimo jiné i o jistou kompenzaci nedostatku kontroly jiných okolností.
Po krátkodobé bolesti dojde k uvolnění, zmírní se úzkost a jiné silné emoce, které člověka někdy až paralyzují. Díky tomu je schopen zbavit se svého „tunelového“ myšlení a vidět třeba i další možné perspektivy. Nebo prostě jen fungovat normálněji, než pod náporem pocitů, se kterými si neví rady.
Fyzická bolest navíc odvede na nějakou dobu pozornost od té psychické. Je v tom i určitá symbolika. Člověk na chvíli „převede“ duševno do fyzična, udělá svůj pocit hmatatelnějším a například v případě řezání jasně vidí ránu, může se o ni nějakým způsobem postarat, ošetřit ji a potom sledovat, jak se postupně hojí.
Metody sebepoškozování
Způsobů sebepoškozování existuje velké množství. Asi nejznámější je řezání (žiletkou, nožem nebo čímkoliv jiným), pálení, propichování kůže a bití sebe sama. Mezi další patří požívání nestravitelných nebo dokonce jedovatých látek a předmětů, hladovění nebo přejídání, vystavování se mrazu nebo naopak horku.
Nejběžněji poškozenými částmi těla bývají horní a dolní končetiny. Většina lidí se svá zranění a následné jizvy snaží skrývat, ale jsou i jedinci, kteří se jimi nijak netají - ať už proto, že si touto cestou říkají o pomoc, nebo z jiných důvodů.
Mýty o sebepoškozování
Chtějí na sebe jen upozornit, aby je všichni litovali
Takoví jedinci samozřejmě mohou existovat, ale ve většině případů sebepoškozující osoba nemá zájem o to, aby o jejím způsobu „řešení“ problémů vědělo okolí. Obvykle se za své počínání stydí a rány se snaží skrývat. Jejich cílem nebývá manipulace okolím, je to prostě jen jejich způsob, jak se vyrovnat se zátěží.
Osoby, pro které je sebepoškozování cestou, jak získat pozornost okolí, zpravidla pocházejí z rodin, kde se pocitům jednotlivce nepřikládal moc velký význam. Jejich problémy nikoho příliš nezajímaly a fyzické potíže byly víceméně jedinou šancí, jak dosáhnout nějaké péče, protože jedině ty byly brány vážně. Také je faktem, že poranění, které si člověk navíc zcela očividně způsobil sám, spolehlivě zalarmuje téměř každého rodiče/sourozence/partnera/kamaráda.
Každopádně ať už na sebe dotyčná osoba chce upozornit nebo ne, pokaždé její konání signalizuje nějaký problém a je třeba brát ho vážně.
Kdo se řeže, patří mezi EMO
V povědomí veřejnosti bývá sebepoškozování často spojováno s emo nebo goth subkulturou. Sice je pravda, že sebepoškozování bývá součástí stylu těchto komunit, ale naprostá většina sebepoškozujících se osob tyto styly nevyznává.
Jde o pokusy o sebevraždu
V případě sebepoškozování není smrt primárním motivem. Tak je i sebepoškozování definováno – musí být bez vědomého suicidálního záměru. Je to jen nevhodný způsob zvládání náročné životní situace. Samozřejmě se stává, že jedinec neodhadne tu „správnou“ míru a na následky poškození, které si způsobil, může zemřít. Ale účelem to není.
Jsou to jen sebelítostní slaboši
Mnozí lidé se domnívají, že osoby, které si vědomě ubližují, své problémy nijak neřeší, ale jen zoufají nad svým špatným životem a řežou se, pálí apod. Přístup k problémům je u nich ale různý, stejně jako v celé populaci a není spravedlivé házet všechny do jednoho pytle. Většina se snaží vyřešit problémy efektivním způsobem a sebepoškozování často slouží ke zvládnutí jiného silného negativního prožitku, který člověka paralyzuje natolik, že nemůže fungovat jako obvykle.
Co s tím?
Léčba sebepoškozování sestává z psychoterapie a případně farmakoterapie, především antidepresiv. Většinou však problémy odezní přirozeně po 5-10 letech. Přestat se sebepoškozováním není tak lehké, jak se může zdát. Vzniká na něm závislost, která je podobná té na drogách nebo alkoholu – člověk na něj myslí, přestože se vlastně zrovna nic neděje a pokud nezačne svůj problém řešit včas, může dospět do stadia, kdy si ubližuje ne proto, že se cítí z nějakého důvodu špatně, ale jen proto, že mu chybí samotná bolest. Tělu chybí látky, které se ve zvýšeném množství vylučují právě při bolesti, psychice intenzita zážitku.
Pokud zjistíte, že se někdo z vašich blízkých poškozuje, není dobré jeho problémy ignorovat, ale ani ho hned nutit k hospitalizaci. A to přestože budete z tohoto zjištění šokovaní, nervózní a vystrašení. Vhodné je dát mu prostor k tomu, aby si s vámi mohl o svých potížích promluvit a nabídnout mu vaši pomoc. Tou může být i pouhé vyslechnutí. Naopak nevhodné je odsuzování, vyčítání, zakazování a vydírání.
Ať už se daný člověk poškozuje z jakéhokoliv důvodu, pamatujte, že vaším úkolem není ho spasit. To, jestli se sebepoškozováním přestane, je čistě jeho zodpovědnost a pokud ho na této cestě chcete podpořit, je potřeba respektovat při tom i své vlastní hranice.
Comments