Příběh klientky: Kristýna

Dobrý den,

jsem ráda, že jste narazili tento příběh. Třeba Vám dá do života něco a třeba po dočtení si uvědomíte některé věci.

Mé jméno je Kristýna. Ale lidi mi říkali i jinak. Kristy, Kristýnko, Týnko, Kiko, vráno, krávo...

Tady teď ale nejde o moje jméno, ale o můj příběh. O ty hezké i ty nehezké věci, které mě formovali.

Můj příběh začal tím, že jsem se narodila. Tak jako příběh každého z nás. Máma o mě až do porodu nevěděla, a tak jsem byla nevyžádaný dárek. Narodila jsem se na ubytovně. Do mých dvou let jsem tam s mámou a tátou bydlela. Pak se táta a máma rozešli a já šla s mámou za jejím novým přítelem. Z města na vesnici. Do malého domečku ze třemi místnostmi. Na této vesnici jsem také chodila do školky a pak i do školy.

Tátu jsem však i nadále mohla vídat. Alespoň o víkendech a prázdninách. Tedy až do doby, kdy mi bylo devět let a můj naivní svět plný dětské radosti se zhroutil. Do té doby se nic moc v mém životě nedělo.

V mých pěti se mi narodil bráška, v šesti jsem šla do první třídy a celkem jsem měla i kamarády. Škola mě také bavila. V mých osmi diagnostikovali mému bratrovi epilepsii, a to se přidalo k máminé dětské mozkové obrně. I můj nevlastní táta byl zatím víceméně v pohodě. Tohle všechno se dalo zvládat.

První a asi největší rána mého devátého roku života byla ta, že v únoru mi umřel táta. Měl výduť v hlavě a mohl to léčit, ale už nechtěl. Asi jako pro všechny lidi, smrt někoho blízkého je velmi zdrcující, obzvláště když je Vám devět, a ještě před týdnem jste plánovali s tátou, co vše budete dělat o jarních prázdninách a jak to bude vše super. Ano, můj táta měl své špatné body, ale byl to můj táta a byl to člověk, za kterým jsem jezdila o víkendu a řešila své problémy. Byl tu pro mě. Všechno bych teď dala za to, aby mě jenom obejmul a řekl, že všechno bude fajn. Aby mě zase učil r, které jsem vůbec neuměla. Aby se mnou četl knížky. Aby tu byl.

Po této události jsem se uzavřela sama do sebe. S nikým jsem moc nekomunikovala. Propadla jsem

čtení a fikce se stala pro mě realitou. Už jsem nebyla ta usměvavá holka. Další ránou byl fakt, že můj nevlastní táta si zval k nám domů své kamarády a nechal je u nás bydlet. Taky propadl automatům. A přišel o práci. Začal pít. Později automaty přestal hrát, ale přešel ještě více

na alkohol. O tom až později.

Tím, jak přišel o práci se naše příjmy zúžili a my pak začali žít jen z mého sirotčího důchodu. A přišli o elektřinu. Šest jsme tak žili. Asi se ptáte, jak takhle může někdo fungovat. No nějak jsme museli. Koupali jsme se jen jednou týdně vodou z kotle, který byl ohříván dřevem. Vařili jsme na plynové bombě. Televize nebyla. Mobily jsme si nabíjeli u místního Vietnamce. Jediný zdroj informací bylo rádio, do kterého jsme snad každý den kupovali baterky. Jo takhle jsme nějak žili.

Také jsem ztratila většinu kamarádů. Každý se na nás díval skrz prsty. Hlavně jsem přišla o nejlepšího kamaráda. Toho člověka, kterému jsem důvěřovala a on mě jen využíval.

Jediným světlým bodem byl fakt, že nám náš nevlastní otec pořídil pejska. Byl to můj první terapeut. Měli jsme hodně zvířat, žádné však moc dlouho nevydrželo. Bud umřelo nebo ho před našima očima zabil. Musela jsem dokonce na jeho příkaz zabíjet koťata utopení. Bylo to hrozný.

V době, kdy jsem na tom byla nejhůře jsem kontaktovala prarodiče. Z tátové strany byla jak babička, tak děda mrtví. Mamka mi často vyprávěla o bezva dědovi a v mnoha ohledech mi připomínal tátu. Babičku a ani moji tetu jsem tak moc vidět nepotřebovala, protože máma o nich tak moc dobře nemluvila. U babičky a dědy jsme strávili dvě léta. Dědu jsme si s bráchou zamilovali a babičku jsme neměli rádi. A vlastně dodnes nemám, potom všem, co o nás řekla.

Další roky jsme nějak žili. Nevlastní otec čím dál více pil. Do toho kouřil (kouřil od svých osmi let). Občas si dal i trávu. Všechny peníze šli do jeho závislostí. Také začal být čím dál agresivnější.

Pak přišel covid. Pamatuji si den, kdy nám ve škole řekli, že jdeme domů a že neví, kdy se zase vrátíme. Všichni jásali. Já ne. Neměla jsem ráda školu. Neměla jsem ráda ty pohledy určené mě. Ale přesto jsem unikla domovu. Nedovedla jsem si představit 24/7 být doma.

V covidu se to začalo ještě mnohonásobně horšit. Řval na nás čím dál více. Rozkazoval nám čím dál více. Nemohla jsem číst, jít ven, učit se. Když mě viděl s jakoukoliv učebnicí, tak mě seřval. Ráno se vstalo a dělalo se. Od pěti do devíti jsme se nezastavili. Někdy třeba jen z jedním jídlem denně. Zakazoval nám totiž dost často jíst. Většinu jídla jsme měli schovanou ve skříni a až usnul, tak jsme si něco dali. Také nám pořídil zahradu. To byla také naše povinnost a on tam vlastně nic neudělal.

I ze spaní řval. Nevím, asi nějaké paranoie z alkoholu. Povídal si ve snu i se svými mrtvými kamarády. Největší oddych nastal, když odjel pryč. Někam třeba na stavbu. Ano pracoval, ale jen když se mu chtělo a většinu peněz stejně dal za alkohol. Máma měla brigádu na hřbitově. Odemykala ho a zamykala. Vysypávala koše a tak. Na to, že jí její partner nepustil ani do města, tak to bylo fajn.

Jak jsme v tomhle mohli vydržet? Upřímně nevím. Byly tu doby, kdy se choval fajn. To byl úplně jiný člověk. Tím nás manipuloval.

Bohužel tohle nebylo všechno, co se u nás dělo. Často k nám nevlastní otec zval své kamarády. To byli úplně stejní alkoholici jako on a rozhodně se tím netajili. Chlastali u nás na dvorku, kde si on postavil takovou boudu. Tam měl kamna, aby mohl topit v zimě a také křesla a stolek. Zde se děli ty největší sešlosti alkoholiků, kteří přitakávali nevlastnímu otcovi. Většina z nich většinou večer odešla a některý nechával u nás zadarmo bydlet. Všem těmto lidem jsme museli říkat strejdové a tety.

Ještě za covidu přišla další rána. Volala nám babička, že děda umřel a další den u nás byla s partem. Máma byla zničená. Také nám babička sdělila, že všechno, co dělá náš nevlastní otec si zasloužíme a ho pochválila. Viděla, v jakých podmínkách žijeme a nic s tím neudělala. Ani po tom, co zjistila, že se mě jeden ,,strejda“ pokusil znásilnit. O tom také řekla, že si to zasloužím.

Přemýšlím, jestli zde dát jméno tohoto, ,,strejdy“. Ano dám ho sem. Jmenoval se Roman. Náš nevlastní otec ho znal delší dobu a nastěhoval ho k nám. Dal mu plnou moc nám přikazovat věci, řvát na nás a mlátit nás. O Velikonocích zmlátil mamku tak, že jsme málem museli volat záchranku.

Jednou v neděli jsem se koupala a pak šla do svého pokoje. Ten pokoj byl pak jeho, protože proč ne. Lehla jsem si a s lampičkou na baterky jsem si četla. On vešel, oddělal lampičku a knížku a začal na mě sahat. Jednou rukou mě držel pusu. Já jsem se snažila bránit. Křičela jsem a kopala jsem. Nepomohlo to. Pak už jsem jen ležela a nechala ho na mě sahat. Sundal mi triko. Sahal mi na prsa. Líbal je. Říkal, jak jsou krásný. Pak se posunul dolů a sahal mi pod kalhotkami na moji vagínu. Z posledních sil jsem mu řekla, že mám právo jít za svojí mámou. Zmrzl a nechal mě. Odešel. Já se oblékla a šla. Na chodbě mě zastavil a řekl, že jestli tohle někomu řeknu, tak mi udělá peklo ze života.

Máma se mě zeptala, co mi je a já jí nic neřekla. Šla jsem spát. Myslela jsem si, že tohle je jen jeden zlý sen a že ráno, jak se vzbudím bude vše pryč. Ráno bylo jako každé jiné. Jediné, co bylo jiné, jsem byla já. Myslím, že toho večera mně vzal mě a taky můj pokoj. Ten se stal pak záminkou, jak na mě sahat. Vždycky mě zavolal, že potřebuje něco uklidit a já šla. Pak mě začal osahávat přes tričko. Nějak jsem se vždy vyvlékla.

Naposledy se tohle stalo večer předtím, než jsem to šla nahlásit. Zase za záminkou, že jdu uklízet mě začal osahávat. Tentokrát jsem mu ale řekla, že jestli na mě ještě jednou sáhne, tak zavolám policii. Bouchnul mě pak do břicha. A řekl, že jestli to nahlásím, tak mi udělá ze života peklo a že mi stejně nikdo neuvěří. Často o mě mluvil jako vráně, jeho lasičce, krávě, nule... To, že mi nikdo neuvěří mi taky řekl několikrát. A já tomu dlouhé měsíce věřila.

Něco ve mně se ale změnilo. Později toho večera jsem s mamkou šla vyhodit věci do sběrného dvora. Vše jsem jí řekla. Mamka mi na to řekla, že kdybych jí tohle dříve řekla, tak to může dávno řešit. Nemohla nic v tuhle chvíli dělat. Mobil měl nevlastní otec u sebe a rušit někoho bylo nemístné. A tak mi řekla, že to mám jít říct zítra ve škole.

Následující den byl normální. Já šla s bráchou do školy. Ve škole jsem každou přestávku chodila za mým oblíbeným učitelem do kabinetu, ale ten nebyl sám, a tak jsem mu to nedokázala říct.

Vrátila jsem se domů. Dala tašku do kuchyně a šla do boudy. To byl zlomový okamžik. Viděla jsem nevlastního otce, který měl zase připito, Romana držícího telefon a mámu

ptající se očima, jestli jsem to někomu řekla. Otočila jsem se a utíkala do školy. Ted nebo nikdy. Můj oblíbený učitel tam nebyl, a tak jsem to řekla první osobě, kterou jsem ve škole viděla. Paní výchovné poradkyni a následně i psycholožce a zástupkyni. Volala se policie. Tom byl zrovna v družině, a tak ho jen přivedli a mámu vylákali za účelem toho, že má něco podepsat.

Začali výslechy, a i náš nový život. První výslech byl fajn. Dvě fajn paní se mě doptávali a byli milé.

Druhý výslech byl horší. Byly tam dvě paní a pán. Ptali se mě na mnohem horší otázky a časté omílání dokola mě vyčerpávalo. Také jsem byla na gynekologii. Hned jak jsme odešli z naší vesnice, tak nám našli ubytování v další vesnici na faře. Tam jsme byli čtrnáct dní a pak nás poslali do azylového domu. Tam už na mě čekal i třetí výslech, na kterém jsem nejméně brečela a už to nebylo tak strašné.

Začali jsme chodit na terapie. Můj bratr brečel z toho, že jsme měli teplou sprchu a taky změnil školu. Já pořád ale dojížděla do té vesnice. Nenáviděla jsem to. To dojíždění. To, že jsem v té obci a pokaždé se mi vybaví ty hnusné věci. A tak jsem se ji rozhodla změnit. Dodnes toho rozhodnutí nelituji. Našla jsem fajn spolužáky a z některými jsem do teď v kontaktu. Neobešlo se to bez následků. Hodně lidí můj krok změnit školu v 9. třídě odsuzoval. Vždyť už jen rok. Ten rok to přeci zvládnu.

Ne, pokud se necítíte ve své třídě fajn a zkusili jste vše, jak to změnit, ale nic nezabralo...jděte do toho. Nebo pokud Vám obor nesedl a nějaký by Vám sedl lépe...jděte do toho. Je to Vaše rozhodnutí a třeba je to správné. To první, co Vás napadne, nemusí být hned to co je dobré.

Pokud si myslíte, že od té doby byl můj život fajn, tak se mýlíte. Moje sociální pracovnice mě dostala do psychiatrické nemocnice. Nenáviděla jsem ji za to. Pokud máte nějakou naivní představu, že psychiatrická nemocnice funguje, tak ji prosím teď zahoďte. Možná existují nějaké, které pomáhají, já si to ovšem nemyslím. Rozhodně ne to dětské oddělení, ve kterém jsem byla. Psychologa jsem samostatně viděla pouze dvakrát za celé tři měsíce. Jednou si se mnou patnáct minut povídala a po konci mi řekla, že tam budu jen tři týdny a podruhé jsem dělala testy. Ano, byly sice skupinky, ale na těch jsme si nemohli povídat o tom, co jsme si zažili, ale jen o našich emocích a nikomu to moc nepomáhalo.

Každý tam byl jen nutně dlouhou dobu. Každý se honil za bodíky. To bylo naše ohodnocení. Jak ve škole, tak na oddělení. Akorát ve škole to bylo snadné je dostat. Stačilo, že jste dávali pozor a hlásili se. Na oddělení to bylo horší. Dostávali jste + a – body. A museli jste se opravdu snažit.

Také jsme psali deníčky. Byl to opravdu fajn nápad, pokud by se nikdo nebál tam psát své špatné myšlenky a své pocity. Pokud to tam někdo napsal, tak Vám paní primářka na vizitě řekla, že jste se např. neměli narodit a nechala Vás na oddělení ještě déle.

Jídlo bylo taky velmi skvělé. Jo tohle je ironie. Třeba na svačinu jsme dostávali jeden suchý rohlík. Tedy pokud jste nebyl člověk s PPP. Ty na tom byli nejhůře z celého oddělení. Dostávali – body jen za to, že třeba v určitém časovém limitu nedojedli celé jídlo.

Sprchy také byly nic moc. Byly dvě samotné sprchy, které byly zakryté a pak odkrytá sprcha a vana. Jenže vy jste si nemohli vybrat, kam chcete jít, ale museli jste jít, tam kde bylo volno. Tím pádem některé holky se málokdy dostali do zavřené sprchy.

Návštěvy byli ve středu, sobotu a v neděli. Po zbytek týdne existovali telefonáty, které ani nemuseli přijít. Byli dva telefony, určené hodiny a asi 25 dětí na oddělení. Každé to dítě navíc mělo jen deset minut denně na rodiče. Pak také existovali víkendovky. Dvakrát za celý pobyt jste se dostali domů na víkend a jednou na celý pracovní týden.

Už jenom samotný příjem byl pro mě zdrcující. Přijela jsem tam, sebrali mi polovinu věcí a udělali

přednášku o tom, že fyzické obtíže, jako třeba rakovina, jsou mnohem horší než psychické. Pak mě poslali do předem určeného pokoje, kde jsem si dala věci a pak jsem šla do sprchy. Tam jsem se umyla a sestřičky mě zkontrolovaly, jestli náhodou se neřežu. Pak mi zkontrolovali vši a mohla jsem jít.

Ne samozřejmě, že psychiatrická nemocnice nebyla jen špatná. Tak například škola byla moc fajn a těšila jsem se na ni. Taky školní odpolední programy byly fajn a učitelé nám mnohem více pomohli než psychologové. Našla jsem si i pár kamarádek a povětšinou se ke mně personál choval mile. I přes to všechno to byly tři měsíce, které bych znovu nezopakovala. Chyběla mi volnost. Jak už fyzická, tak i psychická. Málokdo dokázal říct svůj vlastní názor, pokud byla poblíž nějaká sestřička. Myslím, že ani ty sestřičky, které tam pracovali, tak neměli vůbec žádnou empatii s lidmi, který tam byli. Protože pokud by měli, tak většina dětí nejde domů z mnohem horšími stavy, než měli, když tam šli.

Po návratu domů si moje máma zlomila krček na kyčelní kosti. Musela na operaci a následně na

rehabilitace. My jsme tak skončili v Klokánku. Na Klokánek nedokážu říct nic hrozného. Až na jednu tetu to tam bylo fajn. Zůstali jsme tam půl roku, během něhož jsem se připravovala na přijímačky a také je udělala. I případ se uzavřel a Roman dostal devět a půl let. Náš nevlastní otec nic. Jestli je to málo nebo hodně, na to si asi musíte udělat názor sami.

Úspěšně jsem se dostala na obor sociální činnost. Tento obor mě baví. Mnohem méně mě baví někteří učitelé a některé spolužačky, ale na to jsem si nějak zvykla.

V tomto srpnu jsme konečně našli ubytování a máme náš byt. Něco, o čem se mi nikdy nesnilo.

Už to budou tři roky od toho, kdy se to stalo. Bylo mi třináct. Nyní je mi šestnáct.

Šestnáct let vnímám můj život. Myslím, že tento rok života je konečně tím, který můžu považovat za konečně dobrý.

Přesto všechno, co se mi stalo se snažím myslet pozitivně. Ne, nemuselo se to stát, ale stalo se. Myslím, že mám spoustu zkušeností, které můžu dál předávat. Můžu lépe pochopit lidi, kterým se to stalo něco.

Mnohem více než někdo jiný.

Pokud jste si prošli domácím násilím, sexuálním zneužíváním, pokusem o zneužití, obtěžováním a

dalšími obdobnými věcmi, tak prosím řešte to. Lidé Vám uvěří. Je důležité tohle řešit, protože se Vám neudělá lépe, když budete mlčet.

Víte, jak jsem na začátku psala o svém jméně? Vážně nenechte člověka říkat Vám, tak jak Vy nechcete.

Psychické zdraví je také důležité, jen si dávejte pozor, komu svoji psychiku svěřujete. Psychické zdraví je stejně důležité jako to fyzické. Je důležité cítit se fajn. Pokud teď nevidíte světlo na konci tunelu, tak je možná třeba jen za zatáčkou.

V posledním roce se cítím mnohem lépe než za celý život. Mám své špatné chvilky. Každý je má. Vážně není nikdo tak dokonalý jako na sociálních sítích. Člověk by neměl být definován jen věcmi, které nemá rád nebo se jich bojí, ale věcmi, které miluje, které mu vytváří úsměv na tváři.

Bojím se hodně věcí. Některých mužů, tmy, pavouků, smrti svých blízkých...Nemám ráda mnoho věcí. Nemám ráda zatuchlé koberce, alkohol, drogy, veškerý tabákový výrobky, povrchní lidi, zabijačky, růže...

Ale pořád je hodně věcí, které mám ráda. Moji rodinu, mé přátelé, lasagne, samé další dobré jídlo, F1, pivoňky, knížky, dobrou hudbu, filmy a seriály, zakrslé králíky, chození do muzeí, jógu, vaření, pečení, koncerty, dobrovolnictví, dělání radosti dalším lidem, lední hokej, historii, cestování, Erasmus +...a mnoho dalších věcí, na které si teď nevzpomenu.

Myslím, že je fajn dělat si radost každý den a myslet hlavně na ty pozitivní věci.

Děkuji, že jste dočetli až sem. Jsem ráda, že jsem Vám mohla sdělit tento můj příběh a doufám, že ten svůj žijete, jak nejlépe můžete.